Ošetřovatelská anamnéza
?
Rozhovor 
Rozhovor je způsob plánované komunikace s určitým cílem, jakým je například:
- sběr dat,
- poskytnutí informací,
- identifikace problémů,
- vyhodnocení změny,
- poučení, poskytnutí podpory, rady atd.
Z uvedeného je zřejmé, že metoda rozhovoru prolíná všechny fáze ošetřovatelského procesu, nejen ošetřovatelskou anamnézu.
Důležité je přesně zaznamenat zjištěné údaje a sestavit anamnézu.
Rozhovor může sestra vést dvěma způsoby:
- 1. Direktivním způsobem
- rozhovor je řízený, organizovaný, zaměřený na získání určitých specifických informací většinou v limitovaném čase,
- má předem danou strukturu a stanovený cíl,
- sestra využívá otázek spíše uzavřených, s možným výběrem odpovědí, otázek úzkých a konkrétně zaměřených.
- 2. Nedirektivním způsobem
- rozhovor je volný, kdy sestra může mít stanoveny pouze okruhy témat rozhovoru, nemusí být nutně dodržena posloupnost témat,
- sestra dává volnost klientovi v průběhu rozhovoru, dovoluje mu řídit posloupnost témat, nechává klienta volně vyprávět o tématu, podněcuje jeho vyprávění,
- slouží k:
- navázání kontaktu,
- hledání souvislostí mezi problémy,
- hledání vyhovujících řešení problému pro klienta atd.,
- sestra využívá více otázek otevřených.
Při anamnestickém rozhovoru se využívá obou druhů rozhovoru.
Rozhovor má tři základní části: úvod, hlavní část a závěr.
- Úvod má často rozhodující význam, ovlivňuje další průběh rozhovoru, sdílnost klienta, vnímání situace. S klientem navazujeme kontakt a vztah a nastiňujeme témata rozhovoru, jeho význam, délku trvání atd. Zahájení rozhovoru znamená také představit se, sdělit klientovi naši zodpovědnost za kvalitu péče o něj. Je vhodné postupovat od obecnějších otázek ke specifičtějším a intimnějším.
- V hlavní části rozhovoru klient hovoří o tom, jak se cítí, co si myslí, co prožívá, odpovídá na otázky sestry.
- V závěru rozhovoru rekapitulujeme nejdůležitější údaje, dáváme prostor klientovi k doplnění informací a k zamyšlení se nad proběhlým rozhovorem. Charakter závěru rozhovoru má význam pro další kontakty s klientem, ulehčuje budoucí setkávání.
V průběhu rozhovoru se snažíme dodržovat zásady správné komunikace, kam patří například:
- získat souhlas klienta s rozhovorem a navodit ochotu spolupracovat, svěřit se,
- vhodné oslovování klienta,
- být příjemný, taktní, empatický, dodržovat etiketu,
- dát klientovi najevo, že je vítán, očekáván, že na něj máme čas,
- navodit vztah vzájemné důvěry, pocit klidu u klienta,
- předem vzít v úvahu obavy klienta z následujících událostí,
- vzít v úvahu, že má klient určité předchozí zkušenosti,
- uvědomovat si své nonverbální i verbální projevy komunikace vůči klientovi,
- klidně, nezaujatě reagovat na klientovy projevy, sdělení,
- nelitovat,
- nepoučovat,
- nevychovávat,
- minimalizovat čekání aj.
Důležitá je i dobrá příprava sestry před rozhovorem, to znamená:
- projít předchozí informační zdroje,
- zajistit dobré podmínky pro průběh rozhovoru,
- zvolit vhodný druh rozhovoru dle situace (direktivní/nedirektivní) apod.
Při rozhovoru využíváme:
- techniky naslouchání, pozorování,
- techniky podporující výpověď klienta, např.: facilitace, reflexe, objasnění, empatická odpověď, konfrontace, interpretace, přímé otázky.
Pokud to situace umožňuje, dáme klientovi dostatek času na spontánní vyjádření se.
Potřebné, ale často náročné, je získat klientovo porozumění pro pochopení jeho stavu/nemoci. Na to navazuje snaha klienta zapojit jej do péče o sebe sama a zaangažovat i příbuzné. Klient má právo vědět, co se s ním bude dít.
Rozhovor bývá spojen s metodou dotazníku, kdy při anamnestickém rozhovoru sestra zaznamenává zjištěné údaje do anamnestického dotazníku.
