Terapie
?
Psychoterapeutické prostředky – metody 
Psychodrama
Tvůrcem této metody je J. L. Moreno (1892-1974), který odhalil možnosti spontánního jednání na scéně.
V psychodramatu jde o improvizované dramatické předvedení určitého problému z pacientova života nebo situace, která s jeho problémy souvisí.
Jde vlastně o improvizované, zjednodušené divadlo, které má sloužit k psychoterapeutickým účelům. Psychodrama jako metoda používá jeviště, režiséra, protagonistu, pomocné herce a zainteresované publikum.
Protagonista je pacient, který sám nabídne svůj problém. Jeviště, dobře přístupné komukoliv, má svůj význam, a je-li možné ho zajistit, umocňuje zážitek.
Režisér vše řídí. Je to nejčastěji terapeut, který připravuje interpretace, zapojuje publikum, instruuje protagonistu i pomocné herce.
Pomocní herci jsou většinou ostatní klienti, kteří hrají role podle přání či instrukcí protagonisty.
Publikum je pak zbývající část skupiny.
Psychodramatické techniky lze využít v práci se skupinou. Je možné je zařadit pro názornost, porozumění problému nebo k odreagování či navození „hravosti“ v práci skupiny.
Psychogymnastika
Je to pomocná psychoterapeutická metoda, při které se klienti projevují a komunikují převážně neverbálním způsobem - pohybem.
Metodu vytvořila Hana Jůnová, která se dlouhodobě zabývala pohybem a jeho využitím u nemocných klientů. Tato metoda využívá neverbální komunikace k reálnému nebo symbolickému znázornění různých postojů, forem chování a vztahů. Může však také jít o komunikaci dotyky, vyjadřování emocí pomocí prostoru a tělesného kontaktu.
Název vychází z toho, že se využívá gymnastických prvků, které však nejsou jen pohybovým cvičením, ale mají vyjadřovat různé psychické stavy a situace.
Hodina se skládá ze tří fází
-
úvodní fáze (rozproudění) – zařazují se například různé honičky nebo jednoduché pohyby (chůze blátem, proti větru atd.)
-
pantomimická fáze – zabírá polovinu času; jde o ztvárnění různých životních situací, lidských konfliktů včetně symbolického využití pohádek
-
závěrečná fáze – má nést uvolnění a podpořit skupinovou kohezi (dětské hry, lidové tance a zpěvy)
Jako metoda je velmi užitečná u neurotických, psychotických a dětských klientů. Má hlavně význam terapeutický a diagnostický.
Arteterapie
Arteterapie v širším slova smyslu znamená léčbu uměním, do kterého můžeme zahrnout jak výtvarné umění, tak hudbu, beletrii, poezii, divadlo, tanec. V užším slova smyslu tento výraz znamená léčbu, nápravu výtvarným projevem.
Arteterapie je jedním z psychoterapeutických postupů, který využívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů. Opírá se o výtvarné projevy pacientů, intervencí je umožnění tvorby. Nejde při ní o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby, o téma, o příběh.
Arteterapie zahrnuje postupy zaměřené na odkrývání příčin a léčbu problematických jevů a symptomů prostřednictvím výtvarné produkce. Je vhodná pro pacienty s úzkostnou poruchou, poruchou chování, akutní reakcí na stres, posttraumatickým syndromem apod. Arteterapie využívá výtvarné umění spíše jako prostředku k osobnímu vyjádření v rámci komunikace, než aby se snažila o esteticky uspokojivé výsledné produkty, posuzované vnějšími měřítky.
Při arteterapeutických činnostech lze pracovat buď v ploše (kreslení, malování, koláže, práce s papírem, grafika) nebo v prostoru (modelování, keramika, práce se dřevem).
Muzikoterapie
Muzikoterapie je speciální léčebná metoda, která je léčebně výchovná, s širším indikačním zaměřením. Je to proces komunikace v širokém neverbálním kontaktu.
Hudba je velmi působivý psychoterapeutický prostředek. Je schopna vyvolat rychlou emoční reakci (změnit náladu, uvolnit napětí, může pomoci zvládnout úzkost). Je schopna působit na psychiku klienta dlouhodobě.
Muzikoterapie – mezinárodně akceptovaná definice World Federation of Music Therapy, 1996:
Muzikoterapie je použití hudby nebo hudebních elementů (zvuku, rytmu, melodie, harmonie) kvalifikovaným muzikoterapeutem pro klienta nebo skupinu. Jejím účelem je usnadnit a rozvinout komunikaci, vztahy, učení, pohyblivost, sebevyjádření, organizaci a jiné cíle za účelem uspokojení tělesných, emocionálních, mentálních, sociálních a kognitivních potřeb. Muzikoterapeut usiluje o rozvinutí schopností a/nebo navrácení funkcí jedince tak, aby mohl dosáhnout lepší intrapersonální nebo interpersonální integrace a následně také lepší kvality života prostřednictvím prevence, rehabilitace nebo léčby.
Terapeutický proces probíhá v rámci aktivní a receptivní muzikoterapie. Léčebnou metodou je jak hudební tvorba, tak i poslech, vnímání či jiné kreativní zpracovávání.
Aktivní muzikoterapie je jednoduché muzicírování, zpěv, propojení hudby s prvky umění výtvarného, literárního, pohybově-tanečního, dramatického.
Receptivní (pasivní) muzikoterapie - samotné poslouchání hudby nepředstavuje pasivní děj, ale děj, který aktivně uvolňuje psychické rezonance.
Aplikace receptivní muzikoterapie v psychiatrii má řadu významů. Ovlivňuje náladu, povzbuzuje pozornost, udržuje zájem, uklidňuje, uvolňuje energii.
Muzikoterapie redukuje stavy úzkosti, zmírňuje strach, povzbuzuje sebedůvěru a schopnost vyjadřování, obnovuje životní entuziazmus. Muzikoterapie nachází uplatnění u všech věkových skupin.
Kontraindikace: akutní stavy, těžké deprese, manické stavy, nebezpečí suicidia.
Biblioterapie
Biblioterapie je psychoterapeutická metoda (individuální i skupinová), která využívá četbu k léčbě pacientů. Je realizovaná pomocí tištěného slova předávaného prostřednictvím knih a časopisů. Představuje určitý způsob komunikace, při níž se tištěný text stává terapeutickým prostředkem podporujícím kladný vliv terapeutického prostředí.
Záměrem biblioterapie je napomáhání psychoterapeutickému procesu, tj. podpora pacienta a pozitivní ovlivnění psychiky pacienta přispívající k jeho uzdravení.
Cíle biblioterepie
- postupné navracení pacienta k životní realitě
- zmírnění až odstranění strachu a napětí pacienta
- pozitivní ovlivnění duševní krize a depresivních reakcí na nemoc
- pomoc při řešení vnitřních konfliktů pacienta
- podpora adaptivních mechanizmů pacienta
- podpora a posilování sebeuvědomění a sebejistoty
- pochopení vlastní nemoci, případně jejího vzniku
- posilování vůle a motivace k uzdravení
- odpoutávání myšlenek na nemoc
- zapojení pacienta do režimové terapie
- zajištění informací pro pacienta a získávání jeho motivace ke spolupráci
- jmenovité rozlišování a vzájemné seznamování jednotlivých pacientů
- vytváření společenství, obracení pozornosti k sociální realitě
- posilování vzájemných vazeb pacientů
- posilování kontaktů četbou, rozprávěním, diskuzí
- účelné využití volného času
- uspokojení čtenářských potřeb
U pacientů s těžšími duševními poruchami, v těžkých životních krizích a u pacientů s depresivní poruchou používáme krátké, jasné příběhy, příběhy harmonizující převážně s pozitivním laděním a s pozitivním myšlenkovým nábojem. Nevybíráme příliš dramatické, emočně nabité příběhy a příběhy náročné na kognitivní myšlení pacienta. Nevybíráme ke čtení humorně laděné příběhy, neboť silně kontrastují s emočním laděním pacienta. Nezatěžujeme čtením textu pacienta, pokud toho není schopen.
Pro biblioterapeutické setkání volíme
- co nejvíce harmonizující příběhy s jednoduchou zápletkou, s převážně pozitivním zakončením a postojem k realitě (posilující návrat pacienta k realitě a její pozitivní prožívání)
- statě posilující sebeuvědomění a sebejistotu pacienta
- jednoduché alegorické příběhy ve formě bajek jasně vykreslujících různé charaktery lidí
- po dohodě s pacienty mohou být i pohádky, hádanky nebo přísloví (hádanky a přísloví jsou zároveň vhodným materiálem pro trénink kognitivních funkcí pacientů)
- čtení o lidových zvycích
Relaxační metody
Mezi relaxačními metodami je nejrozšířenější autogenní trénink.
Je to jedna z hlavních relaxačních metod, která patří do obsáhlé oblasti psychoterapie. Jde o stav vnitřního soustředění při maximálním tělesném uvolnění. Dosahuje se cestou autosugesce, tzn. sebeovlivnění pomocí myšlenek a představ, na které je nutné se plně soustředit a které ovlivňují jak psychiku, tak organizmus. Je to tedy metoda sebeřízení, autoregulace, sebevlády.
Nácvik má 6 pocitů
- pocit tíhy
- pocit tepla
- klidný tep
- klidný dech
- teplo v krajině břicha
- chladné čelo
Autogenní trénink je jedna z cest, jak plně rozvinout své přirozené schopnosti.
Cílem autogenního tréninku je, aby se člověk přesně předepsaným cvičením stále více uvolňoval a ponořoval do sebe a dosáhl uvolnění, zklidnění, zbavil se nutkavých pocitů, byl vůči nim odolný a byl schopen sebevlády a seberealizace.
Psychoterapeutický rozhovor
Psychoterapeutickým rozhovorem se snažíme u pacienta navodit změnu nebo dodat informace, které ke změně povedou.
Typy rozhovorů
empatický rozhovor
Do klienta a jeho situace se průběžně vciťujeme a naše porozumění mu sdělujeme. Podporujeme sebeexploraci, tedy hledání psychologických souvislostí subjektivně významnými a zatěžujícími skutečnostmi. Navozujeme atmosféru blízkosti, bezpečí a důvěry. Klient subjektivně přestává být sám. Přílišná empatie může vyvolat dojem „vlezlosti“ a narušování soukromí.
interpretující rozhovor
Psychoterapeut klientovi sděluje, jak pravděpodobně souvisí s jeho motivací chování a to, co říká – tedy co si přeje a co chce, čeho se naopak obává. Taktním způsobem a přijatelným pro klienta říkáme, „co za tím vším je“. Snadno můžeme vyvolat zneklidnění a odpor, který se projevuje nejčastěji mlčením a snahou změnit téma. Některým pacientům tento způsob nesmírně vyhovuje, protože rádi rozebírají sami sebe.
poradensko-informační rozhovor
S klientem střízlivě pohovoříme na racionální a věcné úrovni. Podávanými informacemi snižujeme tenzi z nejistoty, pomáháme při zvažování okolností, rozhodování a řešení problémové situace. Nejsme v roli expertů, tudíž neradíme a nesměrujeme pacienta. Spíše situaci pozorujeme, komentujeme, ale nehodnotíme. Nabízíme možnosti, ale volba je na klientovi.
podpůrný rozhovor
Klientovi dáváme najevo, že jsme na jeho straně, povzbuzujeme ho, věříme, že nakonec všechno dobře dopadne. Tento optimistický pohled musí být úměrný realitě, nesmí být falešný. Tady je nebezpečí vzniku závislosti na terapeutovi.
přesvědčující rozhovor
Je direktivně vedený se snahou využít autority, kritického, logického a zvažujícího myšlení, což lze nazvat soudností. Klienta směřujeme k opaku toho, co si myslí a říká na základě déle trvající nálady, iracionálních domněnek a představ. Plně využíváme naší autority. Klientovi chceme ukázat, v čem se mýlí a z jakých falešných předpokladů vychází. Logické a další argumenty se spojují se sugestivním působením.
Související lékařské diagnózy:
